Pověsti

Jak jsem sbíral pověsti.

Do lukovské dvojtřídky jsem přišel po Karlu Pekárkovi, rodáku fryštackém, který 1. října 1932 nastoupil vojenskou presenční službu. K našemu prvnímu setkání došlo koncem září, za mého krátkého působení na Provodově, když jsem se byl představit svému příštímu představenému, řídícímu učiteli E. Klimeckému v Lukově. Tehdy mne Pekárek vyprovázel pěšinou na Vesníku, až k rozcestí před vstupní branou do lešenského zámku. Odtud jsem šel Kostelní cestou do Štípy a dále přes les do Želechovic. Pekárek potom po silnici od Lešné do Fryštáku.

Cestou jsme se blíže poznali a vyznali jsme se navzájem ze svých zájmů, které se v mnoha ohledech shodovaly. Byl to zájem o historii a vlastivědu. Pekárek už měl představy o své příští zájmové práci vyhraněnější, především zájem o národopis, folklor a etnografii a praktickými pokusy o zaznamenávání svého průzkumu v terénu. Jak se mi svěřil, měl už v té době zapsáno několik pověstí z Lukova v autentickém znění vypravěčů. Pekárek mne potom několikrát navštívil, kdykoli byl na dovolené ve Fryštáku. Po výkonu vojenské služby, když učil ve Zlíně, často se zastavil u mne, nebo já ho navštívil ve Fryštáku, kde bydlel u své matky. K. Pekárek byl zvyklý pracovat dlouho do noci. Proto naše rozchody bývaly až k ránu, po krátkém spánku. Naše přátelství bylo upřímné, vzájemně ohleduplné, a trvalo dlouho, než došlo k odcizení a rozchodu, až po válce.

V meziválečném období jsme šli každý svou cestou zájmů. Já jsem se více věnoval minulosti Lukova, zvláště jeho hradu, hlavně při shledávání všeho dostupného materiálu, jakkoli se dotýkajícího Lukova. Tehdy jsem si objednal příslušný svazek Časopisu historického, v němž Dr. V. Fialová uvádí na pravou míru dosavadní chybné mínění historiků, kteří paní Lukrécii Nekšovnu, choť Albrechta z Valdštejna, představovali jako zlou, vypočítavou a lakotnou stařenu, zatímco byla jen o něco málo starší než Valdštejn, a jak jsem se dověděl z jiných pramenů, zvláště z publikace Dr. Matiegky, Lukrecie byla paní sympatických vlastností. Vztah Valdštejnův k jeho ženě byl láskyplný. Tato skutečnost ve mně vyvolávala představy šťastného a spokojeného života mladých manželů, prožitého na našem hradě, hodného vylíčení básnického. Odebíral jsem také Naše Valašsko, redigované Fr. Táborským, Josefem Válkem a nakonec Dr. V. Fialovou, dále Vlastivědný sborník moravský a jiná moravika, blízká svým obsahem Lukovu nebo jeho blízkému okolí. Tak jsem brzy poznal své působiště, k němuž jsem přilnul, právě z ohledu svého zájmu o historii, který ve mně přetrvával ze školních let.

Ale chci se zmínit o tom, jak jsem sbíral lukovské pověsti. K. Pekárek už provedl průzkum v tomto ohledu a některé pověsti zapsal. Nikdy mi je nenabídl k přečtení, a ani jsem o to neusiloval, když jsem měl v úmyslu sám se pokusit některé zaznamenat. V té době jsem měl ve třídě žáky pěti postupných ročníků, 10-14 leté, jak to na malotřídkách bývalo. Zvláště od starších žáků jsem mohl očekávat více už proto, že byly mezi nimi nadané děti, které nepřestoupily na měšťanku ve Fryštáku jen proto, že je rodiče na této škole nechtěli nebo nemohli vydržovat.

V zimním čase, někdy před Vánocemi odpoledne, když ve třídě potemnělo a od kamen sálalo teplo, zatímco venku popadával sníh, který rozháněl vítr, naskytla se příležitost vyvolat u dětí zájem a náladu k tomu, abychom si společně přivolali doby dávno minulé, když se večer v chalupách svítilo petrolejovou lampou, nebo ještě dříve jen loučemi, a při pochůzkách venku mimo domov lucernami, když předměty vrhaly podivné stíny, které si lidé oživovali. Mezi lidmi bylo mnoho takových, kteří si uměli vymýšlet podivné, často poutavé příběhy o některých místech, třeba o hradě, o starých stromech, skaliskách, křížích, božích mukách, o starých mlýnech, o rybnících, studánkách a potocích. Některá zvláštní pojmenování míst, jako Bezedník, Vítová, Vlčková dovedli opřádat dějem, který vysvětloval jejich původ nebo vznik.

Takováto vypravování děti znaly, zvláště o pokladech, o hastrmanech, vodních žínkách, o zbojnících, různých zjeveních, jako o Bílé paní, bludném rytíři, ohnivých psech, zlaté kachně apod. Děti se dověděly, že takováto vypravování jsou zkazkami z dávných dob, které se vyprávěly za dlouhých zimních večerů, kdy se lidé zabývali různými drobnými domácími pracemi, zvláště předením. Ještě dnes se vypravují takovéto příběhy při draní peří nebo při černé hodince, než se ve světnici rozsvítí, a staříček nebo stařenka vyhoví přání vnoučat, aby vypravovali. Jsou to pověsti, které se předávají z generace na generaci ústním podáním a měly by být zachovány. Z takto vyvolaného zájmu vyšel podnět k tomu, aby se žáci pokusili u starších lidí, u svých příbuzných a v okruhu svých známých získat takováto vyprávění, stručně je zaznamenat a při tom uvést, od koho pověst slyšeli a jak je vypravěč stár. Nebylo to marné. Skoro každý rok dostávali žáci ode mne domácí úkol zapsat nějakou pověst. Jistěže se některé pověsti opakovaly, ale i v nich byla některá dějová odlišnost, nový výraz nebo slovní vazba, které se uplatnily při jejich konečném zpracování.

Některá pověst byla stručná, často jen několikavětná, ale byla to pověst nová, dosud nezaznamenaná, která měla svůj dějový základ a měla vztah k některému místu, nějaké události nebo osobě. Protože jsem věděl, kdo kterou pověst žákům vypravoval, navštívil jsem mnohé z těchto vypravěčů, kteří mi děj buď znovu opakovali, nebo jej doplnili, či upravili můj zápis, který jsem jim přečetl. Některé pověsti, které byly svým dějem jen nápovědné, ale přesto autentické, jsem doplnil a převyprávěl. Takto vznikla malá sbírka pověstí, mimo ty, které byly uveřejněny ve sbírkách pověstí, jako u Lisické, již s konečným textem, z nichž několik jich bylo uveřejněno v Lukovském zpravodaji. Jiné drobné zkazky z Lukovska čekají na ucelené zpracování.